Síla přátelství - SP-Melliino přiznání

V pondělí ráno se Mellie, stejně jako Mer probudila už v šest hodin!
Každá z nich šla do koupelny a dala si studenou sprchu, a pak se oblékla! Dnes si už musely vzít školní hábity!
Obě si vzaly košili, na ni svetr (Mellie s hadem Zmijozelu a Mer se lvem Nebelvíru), skládanou sukni, podkolenky (Mer se zlato-červenými pruhy a Mellie se stříbrno-zelenými pruhy), kravatu stejných barev, jako podkolenky, a nakonec si vzaly hábity, které se lišily pouze v tom, že Mer měla na prsou znak Nebelvíru a Mellie Zmijozelu. Pak si obuly boty! Mer své oblíbené conversky a Mellie si vzala boty na nízkém podpatku.
Potom se každá z nich vydala do knihovny, jak se předchozí den dohodly.
Doběhly tam přesně v sedm a málem se srazily ve dveřích.
„My jsme fakt dobrý!“ zasmála se Mer a šla spolu s Mellie až do zadní části knihovny, kam skoro nikdo nechodil.
„Tak co jsi mi chtěla, Mer?“ začala Mellie.
„Proč jsi se tak změnila?“ odpověděla otázkou Mer.
„Jsme tu teprve dva dny! Jen se necítím jistě v cizím prostředí, to je všechno!“ opáčila Mellie a zadívala na tu spoustu knih okolo nich.
„Fakt?! Nesouvisí to náhodou s tím, že jsi v koleji, která tě nemá moc v lásce?“ chtěla vědět Mer.
„Já…“ začala Mellie, ale nedořekla to, protože se jí z očí začaly řinout slzy jako hrachy, které nedokázala zastavit.
„Co se děje?“ nechápala nic Mer a objala ji kolem ramen.
„Když… mě už štve, jak se do mě všichni naváží! Ve Zmijozelu jsou samí čistokrevní, nebo mají z poloviny čistou krev, a já jsem mudla… tedy aspoň podle svého okolí! Já sama nevím kdo vlastně ve skutečnosti jsem… a taky mě štve co říkají na vaši adresu… jsou už fakt hnusní!“ vzlykala Mellie.
„Klídek… na, vem si kapesník! Jo a neboj se… nějak jim to vytmavíme! Musíme začít plánovat nějaký kanadský žerty, jinak z nás budou suchaři, souhlasíš?“
Mellie v odpověď kývla a utřela si oči a Mer pokračovala: „Jak myslíš to, že nevíš kdo ve skutečnosti seš?“
„No… víš… když se naši rozváděli, tak jsem jednou slyšela jejich hádku… a hádali se o mě! Táta mámě vyčítal, že si mě nechali, protože jsem úplně jiná než oni a že mě sice má stejně rád jako svou dceru, ale vadí mu, že nejsem jeho! Vadilo mi poslouchat za dveřmi, ale jinak to nešlo! Dozvěděla jsem se ještě, že mě naši našli na prahu svého domu spolu s dopisem, že se o mě mají postarat jako o vlastní! V té době si máma myslela, že nemůžou mít děti, a proto přemluvila tátu, aby si mě nechali! Potom jsem vyrůstala v absolutní nevědomosti o svém pravém původu! A ani oni nevěděli, kdo mě na prahu jejich domu zanechal…“ vyprávěla Mellie a postupně se uklidňovala, takže už nebrečela a vypadala celkem normálně.
„Aha… to je mi líto!“ soucítila s kamarádkou Mer.
„Nemusí… myslela jsem, že jsem se přes to už přenesla, ale asi ne! Budu se muset naučit pořádně kontrolovat. Jdeme už na snídani nebo bys chtěla vědět něco dalšího?“ odvětila Mellie.
„Ne už ne! Tak teda pojď!“ souhlasila Mer a oba se společně zvedly a šly se nasnídat.
Ve Velké síni zatím nikdo nebyl a obě si šly sednout k nebelvírskému stolu.
„Mellie chodíš na obranu?“ chtěla vědět Mer, když si přečetla svůj rozvrh a mírně nakrabatila čelo.
„Jasně! Ty tři hodiny můžou bejt docela zábavný!“ odpověděla Mellie, ale přerušil ji Harry, který je poslouchal: „Tak to bych si nemyslel, kdybyste tady byly dýl… profesor Whimbley je totiž z Ministerstva kouzel! Samá teorie, žádná zábava!“
„To nám tak ještě scházelo!“ povzdechla si Mellie, když vyšli z Velké síně a dodala: „Jdu si pro věci! Sejdeme se ve třetím patře na schodech, protože nevím kde je učebna, ju?!“
„Samo!“ souhlasila Mer a, stejně jako ostatní, zmizela směrem společenská místnost, aby si vzala věci.
Dvě minuty před zvoněním doběhla Mer na smluvené místo, kde už čekala Mellie a pak konečně běžely na hodinu.
„Ještěže jsme to stihly…“ prohlásily obě zároveň, protože tam doběhly právě ve chvíli, kdy menší obtloustlý blonďák odemykal dveře.